Proč se cítíš jako šmejd s hrnci,
i když tvoříš srdcem.

Je pondělí ráno, sedm hodin. Hana sedí u kuchyňského stolu, v ruce vlažná káva, a zírá do monitoru. Jako každý den v sedm aktualizuje stránku se svými prodeji. Ukazováček mačká F5. Stránka problikne. Nic nového. Po třiceti dnech poctivé práce má na kontě dva prodeje. Dva. Je v minusu a cítí se jako úplná podvodnice.

Ten svíravý pocit v žaludku pravděpodobně znáš. Dáš do tvorby kurzu měsíce práce. Vyladíš každý detail. Lidé ti píšou, jak moc jim tvoje rady pomáhají. Ale jakmile přidáš odkaz na placený produkt, nastane hrobové ticho. Skóre je neúprosné: lajky stovky, peníze nula.

Tvůj problém ale není v tom, co prodáváš. Je v tom, jak o tom mluvíš. Spíš: jak o tom nemluvíš. Tichý hlásek v hlavě tě varuje, že jakmile začneš prodávat přímo a sebevědomě, staneš se přesně tím otravným šmejdem s hrnci, co nutí lidem předražené zbytečnosti. A tak raději couváš.

Tvoje prodejní maily zní jako prosba o milost. A v hlavě se točí ty samé myšlenky:

• „Co když mě lidi přestanou sledovat, jakmile uvidí prodejní příspěvek?"
• „Nechci znít zoufale. Lehce zmíním a počkám, jestli si to koupí sami."
• „Asi je to moc drahé. Musím rychle přidat slevu."
• „Možná ten produkt za nic nestojí a já si to jenom nalhávám."
• „Proč ostatním ty prodeje fungují, a já si připadám, že jenom otravuju?"